Ahojky

9. Útěk

Když se Harry probudil, šel se do koupelny opláchnout a převléknout. Jakmile se vrátil z koupelny do svého pokoje, zkusil se znovu přeměnit v Gryffina. Dokázal to mnohem lépe než předtím. Už mu to neubíralo tolik energie, takže mohl být Gryffin hodně dlouho. Zkusil roztáhnout křídla. Nejdříve nevěděl, jak to má udělat, ale po chvíli na to přišel a roztáhl je. Zkusil jimi zamávat. Teď už mu bránil v osvobození Rona a Hermiony jenom nevymyšlený plán. Když zjistil, že Gryffina už mu nedělá žádné problémy, proměnil se zpátky na svou původní podobu a sednul si ke stolu. Chtěl mít to osvobozování co nejrychleji za sebou.

 

„Musím nejdřív zajít pro jejich hůlky. – A jak to chceš udělat, aby tě nikdo neviděl, co? – Nevím. Co třeba požádat Akraše? – To by šlo. – Takže dál se budu potřebovat dostat do cely, dát jim hůlky… - A jak uděláš, aby tě nikdo neviděl? – Pokusíme se, aby nás nikdo neviděl. To by neměl být takový problém, když půjdeme brzo ráno. – Fajn. – Potom použijeme okno, na to použiji svoji zvířecí podobu a až budeme venku, tak se přemístíme. – Co když zrovna bude chtít jít Temný pán na nějakou akci a bude chtít, aby si šel taky? – No to nevím. Jedině se ho jít nějak nenápadně zeptat a jestli někam pudem, tak tu „záchranou akci“ odložím na zítřek.“

 

Vstal od stolu a vyšel na chodbu, odkud se pomalým krokem přibližoval k Voldemortově síni. Vstoupil do ní a zjistil, že je prázdná.

 

„Budu muset počkat až přijde,“ pomyslel si a sedl si na svůj trůn, který se nacházel hned vedle toho Voldemortova.

 

Čekal asi půl hodiny než se Voldemort dostavil. Jakmile Harryho uviděl, zatvářil se udiveně, ale po pár sekundách se začal tvářit zase bezvýrazně. Pozdravili se a Harry se ze zvědavosti zeptal: „Kde si byl?“

 

„Byl jsem se podívat na naše vězně. Ta šmejdka ani ten Weasley nic nevydrží,“ odpověděl pohrdavě. Harry se tvářil bezvýrazně. Upřímně mu to bylo jedno, jenom nechtěl, aby zemřeli. Kdyby nedával ten pitomý slib, tak by mu bylo jedno, že je Voldemort mučí nebo jestli je zabije.

 

„Slib je slib,“ pomyslel si znechuceně a chladným hlasem se zeptal: „Otče máš dneska něco v plánu?“

 

„Ne. Dneska ne. Proč?“ zeptal se ho Voldemort a zvědavě se na něho podíval.

 

„No víš. Chtěl bych si procvičit pár nových kouzel z černé magie.“ Harry doufal, že bude jeho odpověď stačit a jak se ukázalo, tak i stačila.

 

„Dobře,“ přikývl Voldemort.

 

Harry tedy vstal a řekl: „Já už půjdu. Chtěl jsem se zeptat jenom na tohle.“

 

Voldemort pokýval hlavou a Harry odešel zpět do svého pokoje, kde se připravoval na nadcházející „záchranou akci“.

 

Když už neměl, jak se připravit, začal se učit různá kouzla, která patří do nejmocnější černé magie, ale jemu neděla žádné problémy. Učil se tak dlouho, že si ani neuvědomil kolik je hodin. Už dávno se setmělo, ale Harry chtěl jít až nad ránem. Věděl, že členové Řádu budou čekat, až se tam objeví, protože jim řekl, že přijde, ale doufal, že tam nebude muset zůstat. To nechtěl.

 

Ani se nenadál a nastal čas, kdy měl jít „zachraňovat“. Popošel k místu, kde ležel Akraš. Ten se probudil hned, jakmile se k němu Harry přiblížil a zvědavě se na něho podíval.

 

„Potřebuji tvou pomoc,“ zasyčel na něho Harry Hadím jazykem, „potřeboval bych, abys mi přinesl hůlky zajatců mého otce, ale aby tě přitom nikdo neviděl, rozumíš?“

 

Akraš přikývl: „Jistě, ale proč to chcete, pane? Dyť to jsou nepřátelé vašeho otce i vaši.“

 

„Já…“ nevěděl, jak odpovědět a nechtěl riskovat, že by to prozradil Temnému pánovi, takže mu odpověděl pravdu a doufal, že to Akraš pochopí, „Když jsme byli na Příčné ulici, bojovali jsme proti Fénixovu Řádu, který chce, abych se vrátil na jejich stranu, a tak za mnou poslali právě Rona a Hermionu. Jenže se jim to nepovedlo a můj otec je odvedl. Problém je v tom, že když se dostala na tu chvilku na povrch i moje Nebelvírská část, musel jsem jí slíbit, že se jim nic nestane. Jinak by se jim možná povedlo přimět mě, abych se vrátil. Musel sem to slíbit.“

 

„Rozumím, pane.“

 

„Uděláš to pro mě teda?“ zeptal se pro jistotu ještě Harry.

 

Akraš přikývl a Harry ho ještě upozornil: „Nikdo tě nesmí vidět. A kdyby se tě můj otec ptal, řekni, že o ničem nevíš.“

 

Had znovu přikývl a začal své mohutné tělo posouvat po kamenné podlaze, aby se dostal k místnosti, kde se uschovávají hůlky zajatců. Plazil se po dlouhé chodbě a vždy když zaslechl kroky, schoval se do stínu, aby ho nikdo nemohl vidět. Když byl až u té místnosti, uviděl malý otvor, kterým se tam mohl dostat. Takto se dostal až do té místnosti, kde byla Ronova a Hermionina hůlka. Byla to velká místnost, plná různých předmětů. Po chvilce hledání skutečně našel obě hůlky. Problém byl v tom, že nebyly nijak blízko země, takže se musel hodně snažit, aby je dostal dolů. Vztyčil se a zvedal své mohutné tělo nahoru, aby dosáhl výšky obou hůlek. Pomalu se natahoval, aby je uchopil do své tlamy, když zaslechl kroky. Už měl hůlky v tlamě, cítil, že se někdo velmi rychle blíží. Rychle se sesunul zpátky na podlahu a schoval do rohu místnosti, kde byla tma, takže ho nikdo nemohl vidět, ale jenom kdyby se nepřiblížil dost blízko. Otevřeli se dveře a dovnitř vstoupil nějaký Smrtijed, kterému nebylo vidět přes masku do obličeje. Chvilku chodil po místnosti a vypadalo to, jako by něco hledal. Už byl u posledního regálu, když se podíval přímo do toho rohu, kde se nacházel Akraš. Ten se ani nepohnul. Přeci jen si nebyl jistý, jestli se dívá přímo na něho, nebo ne, i když to tak vypadalo. Nakonec se Smrtijed otočil a odešel pryč z místnosti. Akraš chvilku počkal a potom se vydal z místnosti i on. Šel tou samou cestou ke svému pánovi. Nevšiml si však, že ho sleduje ta samá osoba, která se na něho před chvílí dívala v té místnosti.

***

 

Harry netrpělivě přecházel po místnosti svého pokoje a čekal až se Akraš vrátí. Najednou uslyšel jak se něco hýbe. Otočil se za zvukem a uviděl svého hada, Akraše, jak má ve své tlamě dvě hůlky. Poznal je. Byly to hůlky Rona a Hermiony.

 

„Neviděl tě někdo?“ zeptal se Harry Hadí řečí.

 

„Doufám, že ne,“ odpověděl mu na otázku Akraš, který mu předal ony dvě hůlky.

 

„Děkuji,“ oddychl si Harry. Byl rád, že toto má za sebou, ale nyní ho čeká ještě těžší úkol.

 

Akraš přikývl a odplazil se zpátky na své místo, kde si lehl. Harry se chvilku rozhodoval, kdy bude ta správná chvilka, aby odešel, ale potom se hned otočil a vydal se ke dveřím. Než k nim však došel, dveře se pomalu otevřely a do pokoje vstoupil ten Smrtijed, který sledoval Akraše. To však Harry nevěděl. Rychle si schoval obě hůlky, které měl stále v ruce do kapsy a podíval se na Smrtijeda.

„Co tady chceš?“ zeptal se ho zostra.

 

Smrtijed pokýval hlavou na pozdrav a přiblížil se k němu. Potom si všiml Akraše, který ležel v klubíčku vedle postele.

 

„Před chvilkou jsem viděl vašeho hada v místnosti, kde se uchovávají hůlky vězňů,“ oznámil mu chladně.

 

Harry měl v očích strach, ale jinak se tvářil bezvýrazně. Poznal ten hlas, protože když ještě chodil do Bradavic, nenáviděl ho nejvíc. Patřil Snapeovi. Podíval se na Akraše, který zdvihl hlavu. Tvářil se omluvně.

 

„A co má být?“ snažil se Harry zamluvit svůj strach. Docela se mu to i dařilo.

 

„Co tam asi dělal? Určitě tam nešel, aby vám něco donesl?“ zeptal se jízlivě.

 

„Nevím o čem to mluvíte,“ zapíral dál Harry a podíval se mu přímo do očí, „neměl bych říct mému otci, že mě tady obviňujete z něčeho o čem nic nevím? Komu myslíte, že uvěří?“ Tentokrát to znělo výhružně.

 

Tentokrát se zatvářil vystrašeně Snape, ale přes jeho masku to nebylo vidět. Nakonec promluvil: „Jistě. Jděte se schovávat za záda Temného pána. To je to, co pořád děláte, že? Na nic jiného se nezmůžete.“

 

„A dost. Nevím, co tady chcete, ale teď hned vypadnete. Měl byste být vděčný, že jsem vás ještě neprozradil, a ne mě tady urážet,“ prohlásil Harry rozzuřeně.

 

„Jistě,“ pronesl sarkasticky, „a proč to děláte. Proč mě neprozradíte, co?“

 

Harry se na tím zamyslel. Tušil proč nechce, aby se Temný pán dozvěděl, že Snape je zrádce. Ale nechtěl to říkat Snapeovi, tak se to pokusil zamluvit: „Tak co tady chcete?“

 

„Jistě. Já to stejně už vím, stejně jako to víte jistě i vy.“ Nepřestával Snape s načatým tématem.

 

„Odkud to víte?“ zeptal se zmateně Harry.

 

„Od Brumbála,“ odpověděl Snape klidně.

 

Harry se ironicky ušklíbl „od koho jiného.“

 

„Teď už byste mi mohl říct, co tu chcete, ne? Když už víte i proč vás nechci prozradit.“

 

„Takže to je pravda? Já jsem tomu nevěřil. Přišla mě to jako blbost.“

 

„Ano, je to pravda.“ Harry začínal být pomalu rozzuřený.

 

„Kolikrát ještě budu muset zopakovat tu otázku?“ ptal se sám sebe.

 

„Dobře, Pottere, chci, abyste věděl, že vím o tom, co udělal váš had. Ukradl pro vás ty hůlky, abyste mohl osvobodit ty dva. Taky vím, že jestli Pán zla nenajde ty dva v cele, mohl by vás z toho podezřívat. Takže byste si měl pořádně promyslet, co mu potom řeknete, aby tomu uvěřil. I když pochybuji, že to bude nějaký problém, protože jak sem si tak všimnul, tak vy za nic nemůžete. I kdyby měl Pán zla nějaký důkaz, že jste to byl vy, tak to odnese někdo ze Smrtijedů a ne vy,“ dokončil Snape znovu svým jízlivým hlasem.

 

Harry přikývl a nemohl pochopit, proč mu Snape chce pomoct. „Vždycky mi znepříjemňoval život, tak proč mi teď říká tohle? Proč mi chce teď pomoct?“

 

„Takže to nikomu neřeknete?“ zeptal se pro jistotu Harry.

 

„Ne. A já teď půjdu. Musím ještě něco zařídit,“ oznámil mu Snape chladně a vzápětí zmizel za dveřmi, odkud se vydal ven z hradu, aby se mohl přemístit na ústředí Řádu a mohl je tak informovat o novinkách.“

 

Harry si oddechl a přešel k Akrašovi: „Máme štěstí. Kdyby to byl někdo jiný, jsme v pěkným průšvihu.“

 

Podíval se oknem ven a zjistil, že už pomalu začíná svítat. Rychle vstal a přešel ke dveřím. Vydal se chodbou k vězení. Dával si dobrý pozor, aby ho nikdo neviděl. Když tam došel, uviděl jak oba dva vězni spí. Hermiona měla hlavu položenou na Ronově rameni a klidně oddechovala.

 

„Vstávat,“ vzbudil je Harry potichu, ale přesto dost nahlas, aby je to probudilo. Nejdřív se jenom tak zmateně koukali, ale když si uvědomili, kde jsou a kdo před nimi zrovna teď stojí, vykřikli úlevou. Nejspíše si mysleli, že si to Harry rozmyslel a že se s nimi vrátí, což nebyla pravda. Harry jim sice pomůže, ale potom měl v plánu se vrátit zpátky k Temnému pánovi.

 

„Harry,“ vykřikla radostně Hermiona a chtěla se mu vrhnout kolem krku, ale Harry ji zastavil svým chladným hlasem, když jí to všechno začal vysvětlovat: „Já se s vámi nevrátím. Nechci se vrátit,“ věděl, že když sem přišel, mysleli si, že se s nimi vrátí, „přišel jsem sem, protože sem slíbil své druhé části, že se vám nic nestane. Slíbil jsem to protože jinak by mě znovu ovládla a to jsem nechtěl. Takže teď vás odtud dostanu, ale potom se zase vrátím. Značně tím riskuji, že se to dozví Temný pán, proto se držte mého plánu, dobře?“

 

Oba dva přikývli, neschopni slova. Už si mysleli, že se s nimi Harry vrátí. Byli zklamaní, ale mohli se aspoň vrátit, aby mohli pokračovat ve snaze vrátit Harryho zpátky na stranu dobra.

 

„Takže půjdeme potichu chodbou. Dám vám vaše hůlky, ale varuji vás. Používejte je jen, když to bude nezbytné,“ oba přikývli, Harry jim dál hůlky a pokračoval, „za pár metrů dojdeme k oknu, kterým vyjdeme ven. Vy se nemůžete přemístit, protože v protipřemisťovací bariéře se můžu přemístit jenom já a Temný pán. Takže, aby si nás nikdo nevšiml, hned jak budeme venku, chytnete se mě a já se s vámi přemístím na Grimmauldovo náměstí 12, kde vás už čekají, dobře?“

 

Harry domluvil a čekal, až přikývnout na souhlas. Když tak udělali, vyvedl je Harry z cely a pokračovali dál vlhkou chodbou, plnou různých portrétů černokněžníků. Ušli asi dvacet metrů, když je Harry zastavil. Naštěstí v chodbě v tuto hodinu nikdo nebyl, takže měli volnou cestu, ale přeci jen si dávali dobrý pozor. Podívali se nahoru, kde uviděli obrovské okno, ale bylo moc vysoko.

 

„Toto je jediná cesta ven, aby si nás nikdo nevšiml,“ vysvětlil jim Harry.

 

„No, dobře, ale jak se dostaneme tam nahoru?“ zeptal se Ron a zoufale pohlédl na Harryho, který řekl jen: „Takhle.“ a místo něho tam stál obrovský lev s křídly. Pohlédl na Rona, kterému málem vypadly oči z důlků. Najednou se v Ronově mysli objevilo: „Nasedni si.“

 

Ron tak okamžitě udělal a Harry se ohlédl na Hermionu, která se tvářila také překvapeně, ale nijak to nedávala najevo až na šokovaná slova, která řekla: „Ty jsi zvěromág.“

V její mysli se objevila slova:  „Počkej tady. Oba dva bych neunesl. Za chvilku se vrátím. Kdyby něco, použij hůlku.“

 

Přikývla. Harry se vzepjal na zadní, roztáhl křídla a vyskočil. Letěl vzhůru k oknu, které bylo naštěstí pootevřené. Nebo spíš byla půlka okna rozbitá, takže měli volnou cestu. Vyletěli ven z hradu a Harry, v podobě Gryffina, přistál blízko hradu, tak, aby je nikdo zevnitř nemohl vidět a kdyby někdo přicházel do hradu, tak by je taky neviděl, protože byly schovaní za nějakou kamennou zdí.

 

„Počkej tady. A nic nedělej,“ objevilo se Ronovi v mysli. Přikývl a sednul si za zeď. Vychutnával si svěží trávu a čerství vzduch, kterého za tu dobu, co byl v cele, moc necítil. Harry se znovu vzepjal na zadních a vznesl se do výšky. Slunce už bylo na obloze. Věděl, že teď někdy by si měl jít jeho otec „pohrát“ s vězni. Proto musel jednat co nejrychleji, aby byl co nejdříve zpátky a jeho otec nepojal podezření, že to byl on. Proletěl oknem a přistál vedle Hermiony, která ho celou dobu sledovala.

 

„Proč Harry?“ zeptala se smutně.

 

„Co proč?“ nechápal.

 

„Proč se to muselo stát? Proč se nechceš vrátit?“ vysvětlila Hermiona.

 

Podíval se jí přímo do očí. Viděl v nich smutek a beznaděj. Potom jí pomocí nitrozpytu odpověděl: „Takhle to je lepší.“ 

 

„Harry. Nikdy nepřestaneme hledat něco, co by tě vrátilo zpět. Prostě musíme něco najít. Jsme přeci přátelé. Já, Ron a ty. Nerozluční přátelé. A teď. Všechno je pryč. Jenom kvůli tomu zatracenému prstenu. Ale musíš vědět, že tě nikdy neopustíme a i kdybychom měli hledat celou věčnost, abychom tě vrátili, budeme,“ řekla rozhodně a dívala se mu přitom do jeho lvích očí.

 

Věděl, že nemá cenu se s ní příst. Najednou na chodbě zaslechli kroky. Nemohli vědět, kdo to je, ale museli si pospíšit, aby je nikdo neviděl a nemohl je zastavit.

 

„Dělej. Sedni si na mě. Musíme si pospíšit,“ řekl jí a ona tak udělala. Rychle se vzepjal, proletěl okno a přistáli těsně vedle Rona zrovna ve chvíli, kdy osoba, jejíž kroky před chvílí slyšeli, došla na místo, kde předtím stáli, a potom pokračovala dál, neboť si ničeho nevšimla. Harry si oddechl. To nejtěžší měl za sebou. Dostat je z vězení aniž by je někdo spatřil. Před jejich očima se začal přeměňovat zpátky na svou lidskou podobu. Zakymácel se, protože i když by ho normální přeměna nestála tolik energie, teď díky létání a přenášení Rona a Hermiony na zádech ho ta přeměna přeci jen stála víc sil, než by si přál.

 

„Rychle se chytněte. Nevím kolik máme času,“ křikl na ně Harry.

 

Hermiona se chytila Harryho pravé ruky a Ron jeho levé ruky. Harry se začal soustředit na Grimmauldovo náměstí 12. Po chvíli se ozvalo slabé prásknutí od přemístění, téměř neslyšitelné, a oni se přenesli na ústředí Řádu.

 

Objevili se v kuchyni, kde zrovna asi byla porada Řádu, protože vypadala větší a byla plná lidí, které Harry nikdy neviděl. Všiml si jen Tonksovou, Lupina, Moodyho, pana a paní Weasleyových, Brumbála a Snapea. Zakymácel se, ale ustál to. Všichni se ho nejdřív lekli, protože měl na sobě kápi, ale když poznali, kdo je s ním, tak se trošku uklidnili. Když se Harry vzpamatoval a nabral trošku energie, postavil se zpříma a díval se na všechny trošku pohrdavým pohledem. Paní Weasleyová k nim přiběhla, jak nejrychleji mohla, a začala objímat Rona. Když se ujistila, že je v pořádku, tak se vrhla i na Hermionu. To k nim pomalu přišel i pan Weasley a také se s nimi uvítal.

 

„Jak si to udělal?“ zeptal se ho pan Weasley zvědavě, „Nebudeš mít z toho problémy?“

 

„Pomohl mi Akraš, můj had,“ dodal na vysvětlenou, když se pan Weasley a ostatní kromě Snape zatvářili nechápavě, „a ne, nebudu mít problémy.“

 

Pan Weasley přikývl. Harry se podíval na místo, kde seděl Snape. Všichni se na ně zvědavě podívali. Nevěděli, co se stane. Nastalo hrobové ticho, které přerušil Harry: „Za chvilku vás nejspíš Temný pán povolá, protože zjistí, že jsou pryč.“ Kývl směrem k Hermioně a Ronovi. Snape přikývl a Harry se otočil na Brumbála: „Děkuji, že mě nechcete zastavit a že mně dovolíte vrátit.“

 

Brumbál přikývl a v oku se mu zaleskla slza. Nechtěl ho pustit, ale teď by stejně nemělo cenu mu v tom bránit, když nevěděli zatím jak jinak ho vrátit.

 

Harry se otočil na Rona a Hermionu, pousmál se na ně a potom se přemístil zpět - Na hrad Temného pána.