3. kapitola
3. Moc prstenu
„Ha-Harry musíš s tím bojovat,“ zašeptal Lupin, i když věděl, že se proti prstenu nedá bojovat.
Podvědomě začal couvat, až narazil na zavřené dveře, kde se zarazil. Harry pohlédl vlkodlakovi do očí, ve kterých viděl strach smíšený s beznadějí a odhodláním. Dívali se navzájem do očí dlouho. Lupin v Harryho očích neviděl jenom nenávist. Pořád tam viděl malou část naděje.
„Ještě ho ten prsten neovládl úplně,“ pomyslel si Lupin, aby dodal naději hlavně sám sobě.
Harry se posměšně ušklíbl. Viděl, co se Lupinovi honí hlavou, protože díky moci, která se probudila, uměl skvěle nitrozpyt.
„Už brzy potlačím Nebelvíra úplně. Potom budu mít stejnou moc jako má můj otec, Lord Voldemort a budu nemilosrdný a krutý!“ řekl šťastně a zároveň s malou nenávistí v hlase Harry. Lupin si celkem správně uvědomil, že ta nenávist pocházela z Nebelvírské části Harryho duše, která se stále snažila bojovat s mocí prstenu - neúspěšně.
Lupin měl pocit, že mu Harry čte myšlenky, když tohle řekl, ale nevěřil tomu „Vždyť Harry to neumí,“ snažil se utěšit sám sebe, že mu Harry nemůže číst myšlenky. Harry se ušklíbl.
„Chceš si vyzkoušet moji novou moc? Není sice nijak zvlášť zajímavá, ale můžu tě poctít a ty budeš první, kdo ji vyzkouší,“ řekl Harry nenávistně a ušklíbl se nad Lupinovým zděšeným obličejem.
Nečekal na odpověď a Lupin pocítil, jak někdo ovládá jeho tělo. Byl uvězněný ve svém vlastním těle a Harry ho ovládal. Domyslel si, že to je část Harryho nové moci. Proti vlastní vůli poodstoupil na druhou stranu místnosti, tak, aby Harry mohl projít dveřmi.
Když ho Harry pustil, svalil se Lupin bezmocně k zemi, jak byl slabý z účinku Harryho kouzla. Jen ležel na podlaze a přerývaně dýchal.
Harry přistoupil ke dveřím, kde se naposledy otočil na Lupina a řekl: „Toto máš jako dárek ode mě.“
Hned potom co to dořekl, zvolal: „Crucio!“
Kletba Lupina zasáhla plnou silou a on se svíjel v nepředstavitelných bolestech na zemi. Byla to tak silná kletba, jako by byla od samotného Lorda Voldemorta. Lupin křičel bolestí.
Dursleyovi měli štěstí, že zrovna ten večer nebyly doma, jinak by to nemuseli tento večer přežít, kdyby se přišli podívat, co se děje.
Asi po minutě Harry přerušil kouzlo. Lupin byl tak slabý, že jenom ležel bezvládně na zemi a skoro nevnímal děj okolo sebe, ale přesto zaslechl slova, která řekl Harry při odchodu.
Harry se otočil k odchodu a nechal bezvládného Lupina za sebou. Ve dveřích jen řekl: „Doufám, že si nemyslíš, že tě příště nechám naživu, tak jako dnes?“ nečekal na odpověď a pokračoval. „Až se příště potkáme, tak tě rovnou zabiji. Dnes to neudělám jen proto, že ještě stále se Nebelvírská část mojí duše snaží bojovat, a tak bych na to neměl dost sil…ale už slábne,“ dodal posměšně.
S tím odešel a nechal za sebou Lupina, který hned po jeho odchodu upadl do bezvědomí.
Harry díky prstenu věděl, kam má jít. Vyšel před dům. Díky probuzené zmijozelově moci se mohl přemístit. Soustředil se na místo, kde sídlí Lord Voldemort. Najednou ucítil, jak ho nějaká síla protahuje skrz úzký prostor. To po chvíli přestalo a Harry se ocitl ve tmavém lese. Vydal se tedy ven z lesa, kam mu radil prsten.
***
Když se Lupin probral, rozhlédl se zmateně po pokoji. Po chvíli si uvědomil, co se vlastně stalo a zesmutněl.
„To já můžu za to, že si Harry nasadil prsten. Kdybych nepřilákal jeho pozornost k prstenu, nikdy by se to nestalo,“pomyslel si smutně. „Třeba ale je ještě nějaká šance,“ pomyslel si, aby si dodal ještě špetku naděje, vždyť ta umírá poslední...
Pokusil se vstát, ale nohy ho neposlouchaly, takže se znovu svalil na zem, kde chvíli zůstal jenom ležet. Podíval se na budík, který byl na stolečku přímo před ním. Zjistil, že byl v bezvědomí jen asi půl hodiny. Když nabral alespoň trochu sil, posadil se. Věděl, že čím dřív odejde na Grimmauldovo náměstí 12, tím větší je naděje, že Harryho najdou. Nevěděl totiž, že Harry se už umí přemisťovat. Pomalu se postavil, ale musel se přidržovat rukou stěny, aby znovu neskončil na zemi.
Takhle došel ke schodům, kde se na chvilku zarazil. Měl pocit, že slyší přijíždět auto, a tak se, co nejrychleji to v dané situaci bylo možné, vydal dolů. Pomalu došel do obývacího pokoje, kde rozdělal v krbu, který uvolnil od zazdění, oheň. Vyndal si z kapsy hrst letaxu, vhodil ho do ohně a vstoupil do krbu, kde srozumitelně řekl: „Grimmauldovo náměstí 12.“
Přenesl se do kuchyně na Hlavním štábu, kde bylo plno členů Fénixova řádu. Byli tam Moody, Tonksová, pan Weasley, paní Weasleyová a další členové. Když se rozhlédl po celé místnosti, všiml si i Brumbála, který seděl na židli v rohu místnosti. Všichni na něj netrpělivě čekali. Věděli, že Voldemort chce Harryho na svou stranu. Dověděli se to od Snapea, který byl u toho, když to Voldemort oznamoval svým věrným Smrtijedům. Ale nevěděli úplně všechno. Nevěděli, že Harry je Nebelvírův dědic.
„Kde je Harry?“ zeptal se Brumbál a zvedl se ze židle.
To bylo snad poprvé, kdy Brumbál nemluvil svým klidným hlasem, ale byly v jeho hlasu znát i emoce.
Lupin se nezmohl ani na slovo a tak se jenom svalil na židli a zoufale se rozhlédl po ostatních. Všichni od něho očekávali vysvětlení, jak je možné, že Harryho nepřivedl s sebou, tak se dal do vyprávění, všeho, co se dnes stalo. Pověděl jim i to, co se dozvěděl kdysi dávno od Jamese. Když skončil, dal si hlavu do dlaní. Všichni okolo zaraženě seděli, nikdo nebyl schopen slova. Jen paní Weasleyová se rozbrečela.
Jako první se vzpamatoval Brumbál.
„Takže Harryho Zmijozelská část duše se probudila?“ zeptal se, aniž by se vracel k tomu, že mu tak závažnou věc neřekli dřív.
Lupin pouze přikývl, obličej měl stále v dlaních.
"Musíme jít Harryho hledat!" ozvala se Tonksová.
"Myslím, že teď už bude dávno pryč. Voldemort dal Harrymu určitě nějaký prostředek, jímž ho přenesl k sobě," zavrtěl hlavou Brumbál.
„Je to moje vina, kdybych na ten prsten Harryho neupozornil, nikdy by se to nestalo,“ zamumlal Lupin spíš sám pro sebe, ale v tichu, které nastalo, ho slyšel každý v místnosti.
Brumbál promluvil zase svým klidným hlasem: „Remusi, ty za to nemůžeš. Nemohl jsi vědět, že prsten tě k sobě nepustí. Není to tvoje vina,“ zopakoval.
Remuse tím moc neuklidnil, pořád myslel na Harryho pohled plný nenávisti.
„Co budeme dělat? Musí být nějaký způsob, jak znovu uspat tu zmijozelskou část,“ dostal ze sebe pan Weasley, zatímco utěšoval svou ženu.
„Jistě, že je nějaký způsob. Na všechno je způsob,“ přidal se Moody.
Brumbál se zamyslel.
„Určitě bych mohl někde najít způsob, jak uspat jeho zmijozelskou část duše, ale bude to chvilku trvat, protože jediný, kdo ví, jak probudit a uspat Zmijozela je Voldemort, protože je Zmijozelovým dědicem, a ten mi to asi neprozradí,“ řekl zase svým typickým klidným hlasem Brumbál. „Musím hledat v různých knihách, ale popravdě - nevím v jakých.“
„Budeme hledat všichni,“ řekla Tonksová rozhodně a ostatní přikývli na souhlas. Brumbál se jen pousmál.
S nadějí se všichni vrátili do svých pokojů. V případě Brumbála do Bradavic.